Rodinná pouta
Moje kamarádka mi kdysi vyprávěla, jak v obchodě u pokladny před ní stáli 3 lidé, jeden mladý pár a s nimi babička jednoho z nich. Vyložili zboží na pás a ten mladý muž vzal přepážku a oddělil jejich nákup od nákupu té staré paní a odůvodnil to tím, aby se to „nemotalo“. Pak ji nechali, aby si to sama dala do tašky a společně odešli, aniž by jí vzali tašku s nákupem…
Žijeme v době plné nadbytku, a přesto většina z nás postrádá vřelé emoce a slušné vychování. Hemží se to tu chamtivostí, závistí, zlobou a touhou mít pořád víc, až jsme jako v té pohádce s ledovým srdcem.
A přitom máme všeho dostatek. Skoro každá rodina si může dovolit cestovat, mít auto pro každého člena rodiny, postavit si dům nebo koupit byt. Můžeme si koupit vždy nový mobil, abychom ladili s trendem a staré, nepotřebné věci odložíme do šuplíku, i když nám ještě mohou sloužit.
A tak nějak jsme se naučili odkládat nejen věci, ale i členy rodiny…
Jakmile nám rodiče nebo prarodiče přestanou sloužit, necháme je na pospas nebo je šoupneme do útulku pro staré lidi. Děláme to i se zvířaty, když se nám už nehodí domů… A pak z výplaty pošleme příspěvek na nemocné děti nebo si koupíme Nový Prostor a myslíme si, jací jsme srdcaři.
Kritizujeme politiku nebo nepořádek v lese. Ale, kdo z nás zvedne plastovou lahev pohozenou v lese, a kdo z nás jen zakroutí hlavou a řekne si „ach ty lidi“? Ale MY jsme lidi! Ne oni. Jsme v tom všichni… Na nás záleží, jak bude vypadat náš svět a čím do něj přispějeme…
A abych jen nepsala prázdná slova, podělím se s vámi o svoji zkušenost, kterou jsem nazvala rodinná pouta.
Nemoc, která sbližuje
Když jsem poznala svého muže, vyprávěl mi, jak mu umřel tatínek a asi rok poté u jeho maminky začal Alzheimer. A tak maminka přišla za synem a požádala ho, aby jí našel nějaký hezký domov důchodců, protože nechce být časem nikomu na obtíž… Hodný a milující syn tedy našel to nejlepší z nabídky, a každou neděli za ní přijel asi na 30 minut na návštěvu. Sám, bez manželky a bez dětí. Přesto měl pocit, že si každou neděli mohl odškrtnout, že je hodný syn.
Tehdy jsem se ho zeptala, zda byla na něj jeho mamka někdy zlá, nebo ho bila… A v obou případech mi odpověděl, že ne. Jeho mamka mu dopřála krásný život, vychovala z něj úžasného muže. Hlídala vnoučata, když chtěli, tehdy ještě s manželkou, cestovat. Přesto, když došlo na její zdraví, vůbec nad tím nepřemýšlel a zvolil nejjednodušší řešení. Nejjednodušší pro něj.
Řekla jsem mu, že to nechápu… že nerozumím tomu, co způsobí to, že dítě dokáže dát svého rodiče do starobince?
„To není žádný starobinec, ale ústav se speciální péčí pro seniory… a je to to nejlepší, co jsem tehdy našel pro lidi s Alzheimerem…“, byla jeho odpověď.
My jsme každý z jiného světa, doplňujeme se tím, že on mne učí orientovat se v tom materiálnu a já zase vedu jeho kroky do jeho srdce, aby nebyl moc ve své mysli. A protože oba víme, že přesvědčovat druhého nemá smysl (obzvláště, když druhý neposlouchá a věří své pravdě), řekneme si jen, co si myslíme, jak to cítíme a necháváme na druhém, aby se nad našimi slovy zamyslel nebo nad nimi mávl rukou. Můj muž byl přesvědčený, že udělal správně, já ne. Nutit jsem ho nemohla, možná jsem se sama mýlila. Věřila jsem tomu, že časem se rozkryje, jak to správně. Správně lidsky a srdcem, ne rozumem.
Možná právě proto k nám vzápětí přišla zkušenost, která to celé změnila. Malinká chvíle prozření, ale byla velmi zásadní.
Konala se oslava jeho narozenin a přišla spousta kamarádů a bývalých spolužáků. Někdo z nich se zeptal na maminku, jak se má a můj muž se rozpovídal o tom, jak se má dobře, a jak je o ni skvěle postaráno. A že za ní jezdíme každou neděli. Mne se u toho úplně protáčely panenky a nakonec jsem se vložila do diskuze: „Je to tam opravdu krásné, skvělé pečovatelky, pěkná zahrada… až bude Petr starý a nemocný, tak ho pošlu taky tam a budu za ním jezdit každou neděli na otočku na návštěvu…“, a usmála jsem na něj.
Bylo vidět, jak se to Petra dotklo. Prohodil, že v žádném případě by tam nešel! A já se ho zeptala proč? Copak to není to nejlepší, co můžeme pro druhého udělat?
A od té chvíle u nás maminka byla každý víkend! :)
Když se mysl vrátí do dětství
Bydlíme v domě, kde je spousta místa, a tak jsme jeden pokoj předělali pro ni. Požádala jsem ho o fotografie, kde maminka bydlela před tím, abychom jí pokoj zařídili v podobném stylu. Na zdi jsem pověsila fotky vnoučat, jejího syna, zesnulého manžela a pejska, kterého kdysi měli, a o kterém ráda povídala.
Z pokoje byla nadšená, z víkendů u nás byla rozzářená a často nám volala a ptala se, kdy pro ni zase přijedeme.
Časem jsme se pokusili i o to, aby s námi byla nastálo, ale protože se její stav zhoršoval, nenašli jsme pečovatelku, která by za námi mohla dojíždět a byla zároveň zdravotní sestrou. Tak jsme si ji brali na prodloužené víkendy, já si přes léto zajistila volno v práci, aby byla co nejvíce s námi a užila si zahrádku a naše psíky…
Starat se o nemocného je těžké, podvědomě se snažíte druhého napravit (uzdravit), okřikovat, napomínat… Můj muž to zvládal statečně, a přesto jsem ho po večerech musela uklidňovat a vysvětlovat, že teď jde o ní a ne o něj. Že my se musíme přizpůsobit jejímu světu, protože v tom našem už dávno není… Nevzdávali jsme to a odměnou nám bylo to, že byla veselá, že se na nás těšila, že vyprávěla vtipné historky, a že házela pecky od švestek do koše s čerstvě vypraným prádlem :D
Někdy nezavřela pusu :) povídala o tom, co zrovna čte (i když číst už nemohla) a skončila u toho, jaké to bylo, když měla první rande :) Říkala souvislé věty, ale časem dohromady nedávaly moc smysl. Přesto jsme jí poslouchali a smáli se všem těm historkám. Vznikala nová slova, která se u nás doma hned chytla, a když už jsme tu nemoc nemohli zlepšit, snažili jsme se to brát s nadhledem a humorem. Ne vždy to šlo, ale šlo to…
Bylo to jako hlídat malé dítě, které všude dosáhne. Když jsem s ní byla sama, byla jsem pak vyčerpaná, ale přesto jsem věděla, že to tak má být. Občas jsem se rozzlobila, občas jí i vynadala, ale často jsem jí držela za ruku a říkala, že mi to nevadí, že je nemocná, že jsme rádi, že je s námi, a že je mi líto, když na ni jen trochu zvýšíme hlas… Každý den jsme jí to opakovali - že ji máme rádi, a že jsme rádi, že je s námi. Protože to byla pravda.
V mém srdci zůstane navždy okamžik, kdy seděla na posteli, povídala něco, čemu už ani rozumět nebylo, a pak se najednou na mne podívala a řekla „děkuju, Alenko, že se o mne tak hezky staráš…“, a vzápětí byla zase ve svém světě… To pak nejen víte, ale hlavně cítíte, že to všechno za to stálo…
Je na čase se rozloučit
Když se její stav velmi zhoršil, museli jsme ji převést zpět do domova, aby měla neustálý lékařský dozor.
Bylo to v době, kdy během jednoho dne omdlela minimálně čtyřikrát. Nepamatovala si, že nemá z postele vstávat sama. Nevěděla, že má na mne zazvonit. A i když jsem dávala pozor a stihla přiběhnout včas, chytat bezvládné tělo několikrát denně mi způsobil zánět šlach na obou rukách. A ne vždy se mi podařilo ji chytit. Její pády byly nečekané a většinou mimo její pokoj.
Pak už to šlo to velmi rychle… přestala vnímat, usmívat se, reagovat na okolí. Občas, když jsme přišli, rozzářila se jí kukadla jako děcku, které se těší na Vánoce. Byly to ale jen vteřinové okamžiky…. A její zdravotní stav byl tak špatný, že jsme ji domů nemohli vzít už ani na chvilku. V takové situaci bylo těžké rozhodovat, co je nejlepší pro ni, a co pro nás. Protože člověka vede mnohdy pocit viny nebo představy, co je asi správné… Radili jsme se nejen mezi sebou, ale hlavně i s lékaři, aby náš názor byl co nejobjektivnější pro ni.
Lékaři nám řekli, že je to dané tou nemocí, a že už se to nezlepší. Pozorovali jsme, jak jí pomalu začala odcházet duše z těla, a zůstal jen malý chomáček, který si plnil základní pudové potřeby…
Pak nám lékaři řekli, že už je to jen otázka dní… V ten moment chtěl jít Petr hned domu, protože to byl velmi těžký okamžik a bylo to těžké přijmout, ale zastavila jsem ho a řekla mu, ať se jde rozloučit. Ne kvůli ní, ale tentokrát kvůli němu. Aby jí řekl všechno, co má na srdci, a že já počkám za dveřmi, aby je nikdo nevyrušil… Večer mi pak říkal, jak je za to rád, a že by tam chtěl jít druhý den ještě jednou. Když pak vyšel z jejího pokoje řekl, že teprve teď se s ní rozloučil…
A díky tomu všemu můj muž, její syn, si dnes už neposteskne: „škoda, že jsme v létě nikam nejezdili , protože jsme nemohli kvůli mámě…“, ani: „škoda, že jsem s ní nebyl víc času“. Místo toho mi řekl: „Já jsem tak rád, že s námi byla co nejvíc, a že jsem mohl vidět, jak je šťastná!“. Byl s ní, nepropásl nic. Teprve teď vidí, co znamená udělat pro druhého maximum a nemusí ho trápit, že něco nestihl nebo neudělal.
Zachránit svět musíme v sobě
Proč tohle celé píšu… protože spousta lidí chce zachraňovat svět, ale zapomíná, že nejdříve se musíme podívat na sebe, do sebe a kolem sebe. Pak teprve můžeme pomáhat dál, než kam sahají naše rodinné kořeny. Posílat peníze na charitu, pomáhat bezdomovcům, dělat klauna v nemocnici… to jsou všechno bezesporu krásné činy, ale jakou mají váhu, pokud naše vlastní rodinné vazby jsou v troskách?
Občas to nejde, občas s rodiči nejde vyjít. Ale dokud si nedáme do pořádku sami sebe a své vazby, budeme se snažit o spásu světa venku, zatímco klíč ke spáse je uvnitř nás.
Mějme úctu a respekt k těm, kteří nás vychovali a dali nám kus svého života. A nebuďme sobečtí a dejme jim kus svého života, až to budou potřebovat… Protože darovat byť jen kousíček z našeho života druhým změní nejen jejich svět, ale především naše srdce. A teprve potom se může změnit naše vnímání okolního světa a teprve potom můžeme pomáhat…
Bez rodinných pout bychom tu nebyli… nikdo z nás… proto bychom jim měli projevovat lásku, vděčnost, pokoru, úctu i respekt.
S láskou,
Aleera
zdroj fotografie: pixabay.com
