Smysl života je dát životu smysl hrsdce

Tohle někdo neznámý vyjádřil sprejem na zdi a mne to tak trošičku nakoplo k akci. Přišel nápad, který se zrodil z touhy a nejvyšší potřeby určitě každého člověka – mít šťastný a harmonický život. Ale ten nám nespadne do klína a ani nám ho nemůže nikdo vyrobit za nás. Nemůžeme ho mít sami pro sebe, bez ostatních. Jsme spojeni jeden s druhým, jsme spojeni s přírodou - s planetou, jsme jeden celek. A abychom tohle spojení dokázali znovu obnovit, rozvíjet a prohlubovat, musíme se navzájem potkávat. Hledět si do očí a společně tvořit.

Smysl života
Takže milí přátelé a kamarádi.
Zvu vás k nám. Někdo může přijít třeba jen na občasnou návštěvu a někdo může zůstat a zabydlet se. Můžete psát své nápady, vlastní citáty a inspirativní příběhy, můžete nás pozvat k natočení svého příběhu nebo ho už natočený poslat, můžete se tady u nás vzájemně poznávat
a vyměňovat si cokoliv, od fotografií až po semínka nebo sazeničky, můžete nám posílat své rady a zkušenosti, můžete si s námi zacvičit nebo se spojit s těmi, kdo již našli svůj smysl života v pomoci a ochraně lidí, zvířat, přírody a pomáhat s nimi.

Bude to práce nás, jednotlivců, kteří pochopili, že chtějí měnit sami sebe, aby se mohl začít měnit celý svět. Zkrátka, jaká bude “Natura”, jací budeme sami, jaký bude náš život, záleží jen na našem společném tvoření. A to slovo “ společné” je pro „Naturu“ zásadní. Každý z nás už určitě hodně pochopil sám za sebe, ale je čas nebýt sám. Spojit své dary, schopnosti a ochotu do jedné společné vize. Vždyť ji přece všichni milujeme - naši krásnou, drahou a tak jedinečnou Matku Zemi.

Mám jednu velkou touhu. Je úplně stejná, jako když mi bylo šest. Jenom jsem ji tenkrát nedokázala pojmenovat. Ono mi to asi úplně dobře nepůjde ani teď, ale zkusím to:

Nejlépe jsem ten pocit cítila, když jsem stála na koberci z jehličí, když mi nad hlavou šuměly koruny vysokých stromů a koncertovali ptáci. Když jsem mžourala do slunce a přitom se jen tak opírala zády o kmen, který mne vždycky podržel. Ano, byl to radostný pocit bezpečí a jistoty, že je na světě všechno v naprostém pořádku. A já jsem se cítila být kousíčkem toho klidu, radosti a vůně kolem mne. Protože to bylo ve mně, ne někde mimo, ale uprostřed mne. Tenhle stav jsem zažívala jenom tam, uprostřed lesa, ale i na letní louce nebo v ovocném sadu. A jiskřičky toho pocitu si s sebou nosím uvnitř celý život a rozhoří se vždycky, kdykoliv do jejího chrámů vstoupím. A vím, že bez ní nemůžu žít. Bez PŘÍRODY. Moje životní potřeba a touha je být obklopena její vibrací, silou, láskou. Vždycky jsem hledala Boha a cítila jeho blízkost hlavně tam. A vím naprosto bezpečně, že kdyby byla všechna lidská srdce takhle naladěna, mohli bychom se spojovat na všech úrovních existence. Kdybychom měli stejné oči k vidění, byla by naše planeta pravým Edenem. Takhle to bylo jistě původně myšleno. Tohle byl záměr Tvůrce. Abychom žili přirozeně, obklopeni čistou krásou a tvořili jsme spolu s Ním.

A tohle je ta moje dětská touha, tvořit opravdový domov. Kde jsme vděčni za to, co je nám nabízeno a jsme vždy připraveni nabídnout i sami sebe ke společnému dílu, k odevzdání se celku a tomu, co nás přesahuje. Je toho opět hodně, co dnes lidé začínají postrádat a hledat, i když  to tak někdy nemusí vypadat. Ale pro ty, kterým už je zcela jasné, že touží po tom samém, nabízíme společný prostor, kde můžeme jeden druhého najít. Malou internetovou televizi. A třeba se tady ... jednou... sejdeme všichni. Nemyslím na internetu a televizi, ale u jedné společné vize a společného díla pro naši krásnou Gaiu.

Vaše Jana Peterková,
zakladatelka TV Natura