Rodové statky – proč ano?
Autorem ideje „rodových statků“ je ruský spisovatel Vladimír Megre, který tento obraz vtělil do svých knih o poustevnici a vědmě Anastasii (nakladatelství Zvonící cedry Praha). Dnes již má tato myšlenka stovky, možná tisíce následovníků po celém světě. Jedná se o fenomén 21. století, možná i naději pro celé 3. tisíciletí.
Na každou rodinu, která o to požádá, by mělo připadnout asi 1 ha půdy. To je již taková rozloha, která nás dovede ukotvit, uživit i smysluplně zaměstnat. Najdeme zde nejen své živobytí, ale i domov, práci a rekreaci. A to nejen pro sebe, ale i pro celou svoji rodinu, pro naše děti a děti těchto dětí…
Podstatou této myšlenky novodobých rodových usedlostí je vrácení mysli lidí zpět k půdě, k zemi, k živlu země. Ze země jsme vyšli a do země se vracíme. Ani po celý svůj život bychom se proto neměli od půdy, od naší rodné hroudy odvracet, odstřihávat, oddělovat. Avšak podstatou tohoto pevného fyzického a přitom i citového a duchovního vztahu je osobní vlastnický vztah k pozemku, za který bereme naši celoživotní zodpovědnost.
Takže nejprve máme obraz, ideu, pak hledáme místo, kde vytváříme prostor lásky, zakládáme zahradu a teprve pak stavíme dům, příbytek, usedlost.
Vzniká domov v zahradě, ne zahrada okolo domu.
Rodový statek je tedy prostor o velikosti cca 1 ha, na němž se může nacházet nejen náš dům, ale i vše ostatní dobré k životu, jako skleník, hřiště, živý plot, sauna, dílna, sklep. A součástí takové zahrady může být i náš vlastní lesík, políčko, rybník…
Z takových jednotlivých „rodových statků“ se pak může složit celá „rodová osada“. V osadě funguje sousedství a spolupráce minimálně tří rodových statků. Ploty jsou řešeny zejména jako živé ploty, příjezdová cesta postačí šířky tří metrů, protože se zde chodí většinou pěšky. Půda není ničena, ale je postupně kultivována, zúrodňována, osázena.
Návrat člověka do bezprostředního kontaktu se zemí a přírodou ale není tak úplně nová myšlenka, jak by se mohlo zdát. Již v minulém století si lidé začali uvědomovat, že bez přírody nelze žít, a proto byla v celé Evropě zakládána tzv. „Zahradní města“ – rodinné domy ve větších zahradách. Ve 30. letech 20. století to byl obecný pojem pro celé nově se rodící městské čtvrti rodinných domků. Masivním proudem se pak stalo také zahrádkaření, chataření a chalupaření.
Představitelem nových idejí bydlení v přírodě byl zejména náš funkcionalistický architekt Ladislav Žák (1900 – 1973). Ten se svým přítelem architektem Karlem Honzíkem rozvíjel myšlenku nového, tzv. „lidového životního slohu“. Propracoval koncepty začlenění zeleně do lidských sídel, propojení krajinné architektury s urbanismem a obnovy krajin narušených průmyslovou činností. Výsledkem jeho bádání je spis „Obytná krajina“ (S.V.U. Mánes, nakl. Svoboda, Praha 1947). Stále aktuální jsou i jeho články, například „Obytná příroda nové vesnice“ (Výtvarné umění 11, 1961, s. 402-410), nebo „Lidová architektura krajinářská“ (Výtvarné umění 12, 1962, s. 321-327).
V utváření krajiny a architektury se L.Žák stal průkopníkem nových ekologických přístupů. Již tehdy varoval před nekontrolovatelným rozmachem techniky, a proto také nebyl moc oblíbený. K pokroku totiž přistupoval dosti kriticky, obával se narušení krajiny chybným osídlením, výrobou a dopravou. Prosazoval návrat přírody do míst, z nichž byla vytlačena, včetně průmyslových periférií a center měst. Jeho vize budoucího uspořádání lidských sídel předpokládala rovněž změnu hodnotového žebříčku. Člověk by se podle něj měl oprostit od závislosti na všem nadbytečném a omezit produkci předmětů, které slouží jen na ozdobu nebo ke krátkodobému potěšení (dle www.wikipedia.cz).
Minulé století bylo vůbec obdobím hledání nových způsobů urbanizace - utváření měst, přerůstajících někdy až k trendům dezurbanizace, směřujícím k rozvolnění či likvidaci měst a návratu člověka do přírody. S principem organické decentralizace měst přišel například ve 20.letech finský architekt E.Saarinen. Známý je také třeba návrh lineárního města od Soria y Mata, zahradního města od Ebenezera Howarda nebo tzv. pásmového města N.A.Miljutina z roku 1930. V Anglii byla od roku 1946 stavěna tzv. „nová zahradní města“ okolo Londýna. Bruno Taut propagoval rozptyl zástavby do krajiny, a také Frank Lloyd Wright v roce 1935 zformuloval teorii pásmového antiměsta, „ve kterém připadá na každého obyvatele akr půdy a základním zaměstnáním je zemědělství“. Zmínit můžeme i „Zářící město“ od Le Corbusiera… (J.Hrůza, Hledání soudobého města, Obelisk 1973). Hledání nových způsobů stavby měst ale dále pokračuje a roste také trend tzv. druhého bydlení mimo město.
Vraťme se však k myšlence rodových statků podle Megreho. Jejich základní myšlenkou je vytvoření tzv. „Prostoru Lásky a Harmonie pro sebe a svůj rod“. Rodovým statkem je tedy nazván prostor pro život jedné rodiny, jako zahrada zabezpečující vše potřebné pro člověka, jak na materiální úrovni, tak na duchovní úrovni. Je to místo našeho propojení s Tvůrcem, prostor pochopení a uvědomení si našeho předurčení…
Obyvatelé se zde aktivně podílejí na vytváření nového, svobodného, nezávislého způsobu života, laskavého k životnímu prostředí a ke všemu živému. Není to žádný návrat do středověku ani jinam do minulosti, proto se zde ani nevyhýbáme vyspělé technice, alternativním zdrojům energie či jiným moderním technologiím. Ty nám, použité pozitivním, šetrným a citlivým způsobem, ušetří mnoho zbytečné dřiny a řadu starostí.
Rodový statek je tedy taková „zelená oáza“ v tomto uspěchaném světě, místo, které nás živí svými plody, vrací nám tělesné i duševní síly a upevňuje rodinné i sousedské vztahy. Proto je zde vhodné vysadit i rodový lesík jako památku na naše předky, nejen blízké, které si pamatujeme, ale i ty, co žili před tisíci lety a jsou již třeba v úplném zapomnění. Stromy zasazené s takovýmto záměrem budou navždy uchovávat tyto myšlenky, jejichž energii duše příbuzných opět pocítí, a ti nás pak jako strážní andělé budou na naší cestě stále ochraňovat (podle www.hektarek.cz).
Zdokonalováním svého životního prostoru předáváme našim dětem i budoucím generacím lepší místo k životu.
Podílíme se na novém tvoření, na záchraně krajiny, možná i záchraně planety. Každý malý počin se počítá, je zaznamenán Vesmírem a přispívá k utváření nové společnosti. Společnosti, která tu není jen na chvíli, ale na Věky. Dá se říci, že přispíváme k trvalé udržitelnosti společnosti.
Víme však, kolik je již dnes v naší republice těchto tzv. „rodových statků“? Nevíme to přesně, protože dosud nejsou nikde evidované. Jen obrovská účast na setkání se spisovatelem V.Megrem v Praze v loňském roce nám napověděla, že zájemců o toto téma jsou v naší republice již stovky, možná tisíce. Diskutuje se například o důležitých podmínkách pro šťastnou rodinu, pro nové vzdělávání a výchovu, pro ochranu půdy a všech dalších složek životního prostředí, pro přírodní stavitelství, pro rozvoj lokálního společenského a hospodářského života, obřadů a svátků, pro zakládání nových rodových statků a rodových osad. A již je vykročeno…
A k případné námitce, že tady přece není dost půdy pro všechny, aby mohl každý hospodařit na jednom hektaru? Tak toto se dá snadno vyvrátit prostým výpočtem. Pro 10 milionů lidí u nás máme k dispozici celkem 3,5 milionů ha zemědělské půdy, tedy půdy, která je intenzívně ničena a vyčerpávána naším moderním zemědělstvím. Nebudeme počítat Prahu, Brno, Plzeň a Ostravu, tedy velké průmyslové aglomerace, které asi jen tak nezměníme. Ale pro zbylých 7 milionů obyvatel je zde k dispozici 3,5 milionů ha pozemků, tedy asi hektar pro každé 2 obyvatele, což je přibližně jedna rodina na dva hektary! A do toho nepočítáme vodní plochy, lesy, ani chráněná území, silnice či železnice. Nepočítáme dokonce ani vymírající vesnice, opuštěné areály či plochy určené pro rekultivace. A tato venkovská krajina lidem nabízí mnohem více, než ta městská - je jen na nich samotných, jestli tento úžasný dar přijmou a jestli najdou odvahu na něm začít sami hospodařit!
