(Ne)léčivé umění
Vše, co vytvoříme, má svou vlastní duši, svou vlastní energii... A tato energie se skládá ze stejné esence, jako je emoce, kterou prožíváme, když tvoříme.
Jaká úskalí mohou nastat, když včas neodhalíme, co se skrývá v obrazu, který se nám líbí; v písničce, kterou rádi posloucháme; v oblíbeném jídle, které nám připravuje někdo jiný nebo v knize, kterou čteme…?
To vám poodhalím v dnešním článku.
Transformace skrze umění
6 let mého života bylo mou pracovní náplní umění. V tomto období jsem téměř každý den trávila v galerii a poznávala různé druhy umění (od fotografií, po obrazy, sochy, dřevené řezby, dětské malůvky, studentské grafiky…). Některé výstavy se mi líbily, některé jen trochu, jiné vůbec. Občas jsem byla z výstav unavená, jindy nabitá energií. Veškeré tyto nálady jsem ale přisuzovala především sobě – v galerii jsem totiž každý den pracovala na svém nitru, na svých traumatech a vzorcích, na svém vnímání a probuzení - proto jsem různým náladám nedávala větší význam, než že jsem prostě unavená z celé té transformace vědomí ( a nebo, že jsem zrovna na vlně božského světla :) )
Sice jsem tušila, že vše, co ručně vytvoříme, má svoji duši, ale netušila jsem, jak moc silná tato esence může být – esence, kterou do svého výtvoru vložil sám autor a mnohdy nevědomky!
Každá hmotná věc může mít svoji vlastní duši;
každé umění si nese silný energetický otisk svého stvořitele...
Proto se s vámi v tomto článku podělím o zkušenost, která mi pomohla být více opatrná a důvěřovat své intuici… Protože, dokud se na umění budeme dívat jen očima, dokud budeme poslouchat jen ušima, dokud nedáme prostor našemu vnitřnímu pocitu, můžeme do svého nitra vpustit energii, kterou tam rozhodně nechceme.
Šamanův svět
Seděla jsem opřená v křesle a dívala se na směsici barev, která znázorňovala obraz s názvem „Šamanův svět“. Obraz to byl vskutku nádherný, obrovské plátno přes celou stěnu (4m vysoký a 7m široký) a ty barvy! Autor těch maleb byl v mých očích génius, protože ty barevné kombinace byly zkrátka dechberoucí…
Zadívala jsem se do toho obrazu a po nějaké době jsem svůj zrak otočila do ulice, pozorovala jsem kolemjdoucí a cítila, jak mne zvolna pohlcuje smutek, úzkost a beznaděj. Během chvilky jsem byla přesvědčená, že můj život nemá smysl a nejlepší by bylo, kdybych umřela...
Jako kdyby vše kolem zahalil šedivý závoj. Byl to velmi silný pocit (který jsem navíc znala z dřívějších let, proto bylo tak snadné uvěřit, že je můj). Začala jsem si vybavovat různé maličkosti ze svého života - od dětství po současnost - které mne jen utvrzovaly v tom, že můj život je o ničem! A že jsem se nikam neposunula a jsem jen uzavřena v nějaké své iluzi.
Propadla jsem se do jakési hluboké deprese, a jak jsem v ní padala stále hlouběji, najednou jsem si uvědomila – „no moment! Tohle přeci není můj pocit! Vždyť já mám krásný život!“ A nedávalo mi smysl, proč se cítím takto mizerně. Dokonce jsem si i říkala, jestli v sobě nepotlačuju nějaké bolístky nebo traumata. Ale pak jsem zatřepala hlavou a řekla si, že je to nesmysl. Na své nitro již napojená jsem a bolístky a traumata se o slovo nehlásí takovýmto způsobem (alespoň ne u mne – většinou je vyvolá nějaký spouštěč, nějaká událost, nebo pokud se ponořím do stavu klidu a položím si v ní nějakou otázku, pak přijde odpověď… ale NIKDY to nebylo samo od sebe a takto „živě depresivní“).
Když jsem pochopila, že se nejedná o můj pocit, tak ta úzkost a bezmoc zmizela. Jako když lusknete prsty. A já jsem se cítila opět jako předtím - plná klidu a bezpečí.
Jenomže jsem byla zvědavá - co se vlastně stalo? Odkud se ten pocit vzal? Byla jsem sama, nikde nikdo. Nemohla jsem to tedy „nabalit“ od někoho jiného. V celém prostoru (asi 280m2) jsem byla jen já...
A najednou mi to došlo. Nebyla jsem sama. Byla jsem obklopena energiemi z těch obrazů. A ta bezmoc a smutek sálala přímo z nich. A díky tomu, jak jsem se na ten jeden obraz zadívala a dostala se do jakéhosi stavu absolutního uvolnění, otevřela jsem všechny své energetické kanály a dovolila energii z obrazu vstoupit a splynout s mojí energií.
Pohled do jiné duše
Nebyla jsem si tím ale jistá, tak jsem se svěřila paní, se kterou jsem výstavu připravovala, a která se zná velmi dobře s autorem. Udiveně se na mne dívala a říkala „víte, Alenko, tohle jsou přesně jeho pocity! On se léčí na depresi a pomáhá mu jen to, když maluje. A já, abych mu udělala radost – protože pořád říká, jak se mu tady nechce žít - jsem pro něj chtěla tuto výstavu…“.
Bylo mi smutno, nahlédla jsem do jeho duše. Vlastně jsem ji procítíla… ale zároveň jsem měla strach, co by se mohlo stát, kdybych nerozpoznala to, že ten nahlodávající pocit není můj a nechala bych ho splynout se sebou naplno…?
(Ne)léčivé umění
O léčivých obrazech jsem slyšela, ale o opaku ne. Do té doby jsem vnímala umění jako škálu, která se mi líbí, nelíbí, nebo je léčivá. Ani nevím, proč mne nenapadlo, že existuje i opak. Sice jsem věřila tomu, že nějaký předmět může být očarovaný zlem, ale i to se týkalo mé představy o různých darech a nikoliv o nevinném umění, kdy se umělec snaží jen vyjádřit svůj pohled na život. Teď mi to dává smysl, ale dříve mne to ani nenapadlo.
Nenechte se ale zmást, pokud by se vám líbilo něco, co stvořil člověk trpící např.na deprese… Protože vzápětí jsem měla další zkušenost.
Blížila se výstava obrazů od malíře, který trpěl maniodepresí. A bylo to součástí projektu, který měl takto nemocným lidem pomoci.
Po předchozí zkušenosti jsem se opravdu bála do galerie vstoupit, protože výstavy v galerii trvají měsíc a to je opravdu dost dlouhá doba na to, aby vás jakékoliv dílo ovlivnilo (byť jen malinko). A udržovat se neustále ve střehu uprostřed negativní palby, je opravdu vyčerpávající…
Jakmile jsem ale vstoupila do prostoru, viděla první obrazy, bylo to jako vstoupit do oázy klidu a blaženosti. Dívala jsem se na ty obrazy se stejným údivem jako na ten „šamanský“ – měly stejně barevné kombinace – ale vyzařovalo z nich něco úplně jiného. Téměř léčivá energie. Cítila jsem teplo u srdce a veškerý strach zmizel.
Bavila jsem se o tomto prožitku s autorem a on mi povídal: „…když má někdo depresi, tak buď maluje, aby se té deprese zbavil – tím ji přenese do obrazu, nebo maluje, aby si tu depresi alespoň na chvíli vyléčil – a tím vytvoří léčivý obraz. Já maluji z lásky, aby mi bylo dobře. I když mne pohltí deprese, nikdy bych nechtěl tu depresi vložit do obrazu, protože vím, jaký dopad to může mít, kdyby si takový obraz někdo koupil…“
Buďte opatrní, jakou energii si vpustíte do svého nitra.
Mně se díky galerii podařilo poznat 3 druhy umění - a je jedno, zda se jedná o obrazy, fotografie, vaření, sochy, psaní, zpěv…
- Jakmile do toho dáváme emoci lásky, šíříme lásku dál… a tvoříme léčivou energii.
- Jakmile do toho dáváme emoci bolesti (nebo jiné nízké ngativní energie), šíříme tu bolest dál… a tvoříme nemocnou energii.
- A pak je ještě třetí stupeň a to je tvoření egem – jsou to např. obrazy, u kterých jen vidíte něco, co se vám líbí nebo nelíbí, ale postrádá to jakousi duši, je to jen pozlátko vytvořené pro komerční účely.
Energie písní, jídla, psaného slova
Budu se již opakovat, ale je důležité toto zdůraznit. Jakmile něco tvoříme, kdokoliv něco vytváří, dává do toho kus sebe. A ten kus závisí na emoci, kterou zrovna prožíváme.
Energii nevidíme, ale cítíme. Již je nám známo, že si ji předáváme mezi sebou, když se s někým potkáme, když se nás někdo dotkne, pokud nás někdo masíruje nebo s námi tráví delší čas. Ale jak je to s předměty, s uměním, jak poznat, že je něco skutečně léčivé nebo naopak destruktivní? Jak poznat, že si domu nekoupím "Trojského koně",který je navenek krásný, ale v sobě ukrývá smutek, bolest, depresi...?
Pokud chcete mít život klidný, vyrovnaný a plný lásky, vnímejte pozorně, jak na vás působí kniha, kterou čtete, píseň kterou posloucháte, obraz na který se díváte, fotografii, kterou si pověsíte doma.
Není důležité pozlátko, proto se nám mnohdy líbí abstraktní umění. Nemá formu, nemá konkrétní podobu něčeho, co známe, ale má duši, která nás oslovuje…
Jestli umíte vnímat svůj vnitřní hlas, intuici nebo šestý smysl, který vám u něčeho na první pohled krásného zašeptá veliké POZOR – respektujte toto varování.
Jestliže na svůj vnitřní hlas napojeni tolik nejste, a teprve se to učíte, pomůže vám, když si zjistíte něco o autorovi toho, co právě kupujete/posloucháte/jíte…
Protože i krásně zabalená věc může ukrývat zlo, nemoc a jiné negativní energie. A i když to tvoří ten, kdo si chce od bolesti nebo smutku jen ulevit, pamatujme, že vždy sklidíme, co zasejeme…
Nenechte do sebe zasít cizí bolest.
Vám to nepomůže a ani tomu, kdo tu bolest vysílá… Naopak – váš zájem o bolest druhého jen prohlubuje propast, ve které pak oba uvíznete.
S láskou k umění,
Aleera
zdroj fotografie: maxpixel.net
