Články

Miluji své tělo - ale, co když si to jen myslím?

Před pěti lety jsem si stoupla na startovní čáru a uběhla 5km za 30 min. Bez tréninku a jakýchkoliv  příprav. Den před tím jsem šla s kamarádkou slavit její narozeniny do baru a skončila doma v 5h ráno. Spala jsem 2h, a abych se pak dostala přes všechny uzavírky a kolony do centra Prahy včas, domluvila jsem se, že přes poledne budu u známých a od nich jsem pak šla pěšky (cca 30 min.) na start.

Před startem mi kamarádka, která mne do tohoto běhu uvrtala, vtáhla do Mekáče – měla chuť na nějakou taštičku. A já si nakonec taky něco dala - colu a hranolky :-)

To bylo asi půl hodiny před startem. Brzy poté začalo svolávání běžců, já odevzdala batoh a na mp3 si nastavila Rammsteiny pro povzbuzení k běhu.

Atmosféra kolem byla úžasná. Sice jsem si teprve pak přečetla, že asi hodinu před startem se nemá jíst ani pít, ale bylo už pozdě. A než abych přemýšlela nad tím, jak moc si potřebuji z té coly odskočit, nasávala jsem energii z toho davu a těšila se na svůj první běh.


Doba plná zázraků

Bylo to v době, kdy jsem se tzv.probudila a všechno kolem rozkvetlo do zářivých barev. Myslela jsem si, že všechno vím, a každému jsem vysvětlovala, co by měl dělat jinak. No, asi to také znáte :-) Plnilo se mi jedno přání za druhým a já ochutnávala život plnými doušky.

Ke sportu jsem do té doby nikdy netíhla, ve škole jsem se mu všemožně vyhýbala a jediné, co jsem uměla, byla jízda na kole hlemýždím tempem. Přesto se ve mně objevila síla, která mne bez jakýchkoliv příprav dostala za 30 minut z bodu A do bodu B (a nebylo to úplně po rovnice). Tělem mi totiž již několik týdnů proudila energie, která nešla zastavit, a já jako zázrakem uběhla oněch 5 km a do cíle jsem doklusala veselá, nabitá a kousla si do své první medaile.

Měla jsem tehdy možnost na vlastní kůži zažít, jaké to je, když energii v sobě necháte proudit a ten její tok cítíte. Byl to dar, který mi umožnil vnímat všechny chutě, vůně a barvy s tak čistým vědomím, že jsem se až divila, jak slepá a otupělá jsem do té doby byla… A tento stav trval asi rok. Nic nebylo nemožné, všechno se mi dařilo a já byla jak v růžovém světě plném splněných přání.

Možná si teď říkáte, proč používám minulý čas… vždyť, když se člověk jednou probudí, probuzen už zůstane. To ano, probuzení probuzenému nikdo nevezme… Ale co se může stát je, že se zacyklí do svého nového způsobu života a vůbec si neuvědomí, že jeden vzorec nahradil druhým… A vymotat se z tohoto klubíčka je o pokoře, pochopení a lásce. A moje klubíčko, do kterého jsem se sama zamotala, bylo z duchovních nitek.


Když vám vesmír dovolí nakouknout za oponu

Když mé vědomí procitlo a já zjistila, že život, který žiji, mne nenaplňuje, začala jsem se věnovat svým pocitům. Vyčistila si své srdce a díky tomuto sebečistícímu procesu jsem došla ke své sebelásce.

Jak v mém srdci láska kvetla, zaměřovala jsem tento tok jen na duchovní rozvoj. Četla jsem, studovala, rozpitvávala každou emoci a myšlenku. Vnitřně jsem byla vyrovnaná a bylo mi čím dál jasnější, kdo jsem a co chci nebo nechci. Tento postoj mne ponořil do duchovních nauk, ale zcela mne odpojil od mého těla.

Rok jsem si mohla užívat absolutního zdraví a vitality a pak jsem postupně začala skuhrat. Nějaké signály jsem určitě zaznamenala, ale nedávala jsem jim žádnou váhu. Tak moc jsem se zaměřila na rozvoj své duše pouze z té nehmotné strany, až ta moje hmotná část začala zaostávat. A postupem času jsem se od svého těla odpojila úplně.  A i když jsem to viděla (a někdy i bolestivě cítila), věřila jsem, že vše záleží na duši, a že pokud bude zdravá a plná síly, uzdraví i moje tělo, ať by se dělo cokoliv. Nechávala jsem tedy své tělo ladem… bez povšimnutí. Brala jsem ho jako dokonalý nástroj, o který se stará nějaká vyšší moc skrze mne, ale ne já…

Občas mne zabolela hlava, zuby, nebo záda. Dostala jsem rýmu, nebo dokonce chřipku. Dříve jsem mohla být mezi nemocnými a nic by mne nenakazilo. Ale najednou stačilo, abych pomyslela na nemoc, a už jsem byla nemocná.

Stala se ze mne věčně nemocná a bolavá bytost, která si ale myslela, že tohle je vyšší plán – protože tehdy jsem narážela na články, že toto všechno jsou příznaky transformace. Chvíli jsem se proto vezla na vlně své výjimečnosti, ale pak jsem musela z této vlny seskočit. Dřív, než budu ležet na nemocničním lůžku…


Může za to les

Ten seskok z oné transformační vlny způsobila procházka lesem… Byli jsme se projít s pejsky. Máme u domu nádherný les a my si řekli, že si dáme delší procházku než jindy.  Cítila jsem, jak funím do sebemenšího kopce, a jak nestačím s dechem. A když jsem se téměř dobelhala domů, tak jsem měla za to, že jsme ušli aspoň 20km… Ale omyl, bylo jich 5, pouze 5! A já je šourala 2 hodiny a stálo mne to všechnu energii!!

Tehdy jsem si řekla, že se na to musím podívat z jiného úhlu. Protože jsem v mladém věku a nemůžu přeci být v takovém rozkladu! Transformace netransformace, takhle jsem se cítit nechtěla.


(Ne)hmotný svět

Odpovědi na své otázky hledám v rovnováze a hledala jsem je tam i tehdy. A uvědomila jsem si, že když je dualitní svět z půlky hmota a z půlky nehmota (duchovno), že nemohu rozvíjet jen tu duchovní stránku a zapomínat na hmotu. Hmota je ten důvod, proč jsme tady. Prožít sami sebe skrze hmotu!

A život je krásný právě v tom, že nás pořád učí své lekce a ukazuje nám, kde jsme v této dualitě něco nepochopili. A já nepochopila své tělo, i když jsem byla přesvědčená, že se miluju…že miluji své tělo…

Při svém duchovním rozvoji jsem se nechala pohltit vším tím nehmotným – myšlenky, emoce, vzorce chování. Člověk pořád řeší nějaká traumata z dětství nebo minulých životů. Nebo zkouší poslouchat, co by měl jíst, protože si někde přečte, že duchovní bytost nejí vůbec maso… (Nebo zase na druhé straně jsou lidé posedlí svým vzhledem, cvičí, drží diety a zaměřují na to všechnu svoji pozornost, a nemají pak žádnou pro ten nehmotný vnitřní svět.)

Začalo mi docházet, proč ti skuteční myslitelé mluví o Józe nebo jiných cvičeních, které propojují tělo mysl a našeho ducha. Protože dokud jsme tu, dokud jsme si vybrali zkušenost ve hmotě, měli bychom prožít život ve hmotě. Respektovat hmotu, milovat hmotu… A lásku ke hmotě mohu prožít především skrze své tělo (kdy si mohu vše ohmatat, procítit, nacítit… dotknout se… přivonět…)

Začala jsem tedy poslouchat více své tělo – co mi říká, na co má chuť? Proč má takové chutě? Co skutečně potřebuje? Jak jsou na tom moje orgány?


Každé tělo má svoji vlastní řeč, které rozumí jen ten, kdo si to tělo oblékl.

Zavedla jsem pravidelné rozhovory se svým tělem, kdy jsem se schoulila pod deku, přistrčila deku až k bradě, zavřela oči a zeptala se: „tělíčko moje, co pak by sis přálo?“. Chvíli mi to trvalo, než jsem se na něj naladila, než jsem ho uslyšela. Ale povedlo se mi to a já slyším, když mi říká: „potřebuji víc vody…“ nebo „potřebuji zpevnit svaly kolem páteře“, „nechci tolik sladkého“, „nevadí mi bílé pečivo, ale nechci brambory!“ nebo „dneska nechci maso“, „dneska chci kuřecí šunku…svíčkovou…“ „nechci tolik chemie na obličej“, „dneska nechci nic jíst!“…

Postupně jsem se naučila své tělo poslouchat. A stále zkoumám, zda to, co cítím, že chci jíst, je potřeba mého těla nebo jen moje chuť. Měla jsem od mala velmi špatné stravovací návyky a celé to překopat je jako odvykací kůra z nějaké závislosti. Ale kdo jiný mi má poradit, co jíst, než mé tělo? Nutriční specialista? Jednou jsem ho zkusila a odcházela jsem s vykulenýma očima, protože mi řekl, že je divné, že ještě žiju, protože nejím rajčata apod. Tak je nejím. Nejedla jsem je nikdy, protože mi nedělají dobře. Ale abych se do nich nutila, protože mi někdo řekne, že podle nějaké studie to je zdravé…?

Jím jen to, co chci a co mi mé tělo šeptá, že si chce dát. A pozoruji, co to se mnou dělá, abych lépe a přesněji chápala řeč svého těla. Jsem z toho jídla nafouklá? Nebo se cítím těžce? Tak to mne asi ovládly chutě… Jsem šťastná a mám boule za ušima? :-) tak to jsem na správné cestě. Bolí mne bříško? Snědla jsem toho asi moc. Tělo mi vždy řekne, kde je problém. A stejně to mám i s pohybem, nebo kosmetikou. Na vše funguje stejný postup. Nevím? Zeptám se…


A jaký je výsledek?

Poučila jsem se, že pokud se věnuji svému vnitřnímu rozvoji, své duši, nesmím zapomínat na své tělo. Protože ona blahodárná energie námi může proudit jedině tehdy, pokud dostaneme mysl, srdce i tělo do souladu a rovnováhy. Protože - vše je krásně propojeno!

Má zkušenost proto zní: Bolí vás tělo? Věnujte se tělu. Choďte na procházky, protáhněte se po ránu, tančete, choďte bosí po trávě… Pak se vám upraví chutě a přestanou různé bolesti, alergie i únava. Bolest je jako hráz, která drží energii, co chce ven. Pohybem a láskou k tělu si tyto hráze odblokujete a vaše tělo bude zářit. A když se občas budete cítit unaveně, tak se klidně zachumlejte na gauči, pusťte si hezký film, zapalte v krbu… cokoliv je správně, pokud u toho cítíte klid a vnitřní štěstí. A když nevíte, prostě se svého těla zeptejte… jedině tak se naučíte své tělo chápat a slyšet jeho hlas.

S láskou,
Aleera

 

zdroj fotografie: pixabay.com