Úsměv silnější než strach
Nechoď tam, je tam Bubák… Tuhle větu neslyšel v dětství snad jen málokdo. A už se to s námi vezlo… Ty "bubáky" jsme pak už dokázali vidět sami úplně všude. Číhali na nás nejen za každým neznámým rohem, ve tmě i ve dne, ale později dokázala naše lidská kreativita vytvořit nádherného bubáka (i za vydatné pomoci těch nejbližších) třeba i z pětky ve škole, obyčejného kotrmelce, každé bouřky za oknem nebo z každého neznámého obličeje. A zvlášť, když se na nás ten obličej divně tvářil.
A pak nám zase všichni říkali: Čeho se pořád bojíš? Musíš to zkusit. Nebuď strašpytel. Nic se ti nestane. A používali na nás i ten nejtěžší kalibr - babiččina přísloví: "Kdo se bojí - nesmí do lesa". A tak i když nás před tím ani nenapadlo se v lese bát, tak v tu chvíli by nás nikdo do toho divného šumícího a pípajícího a určitě zrádného a nepřátelského prostředí nedostal. Naučili jsme se tak usilovně očekávat a vyhlížet ty všudypřítomné Bubáky, že se pro nás stal ten nádherný svět místem plným nebezpečí a nejistoty.
Ale něco uvnitř nás nemělo nejmenší chuť sedět za pecí a ustrašeně se rozhlížet, odkud ten Bubák vyskočí a provede nám něco.... určitě strašného. Život sám se hlásil o právo na život, o právo klíčit, růst a tvořit podle svého. Třeba si i popálit všechny prsty, ale poznat ten žár, který cítí srdce, když v něm hoří vlastní odvaha. To Něco v nás prostě už nechce jenom přežívat a živit se drobečky, které sbírá pod stoly těch, kteří se nebojí žádných bubáků, ale objednávají si od života podle chuti. A najednou má člověk obrovskou potřebu a chuť to taky zkusit. Zkusit vlastní síly, zkusit převzít celou zodpovědnost za každý svůj den, za každou myšlenku, za každý čin. A nezbývá nic jiného, než se svým bubákům postavit čelem.
Prostě náš život se stal každodenním tancem mezi vejci strachu a odvahy. Pustit se všech záchranných lan a jistot to chce takový kus odvahy, až se z toho může zatočit hlava. A pak člověk padá a padá do Života a nebo možná Smrti. Ale umírá v něm všechno, co bylo nefunkční a strnulé. Odpadne od nás jen to, co už k nám nepatří a co nás zdržovalo na cestě vpřed.
To ryzí jádro Bytí a Existence, Radosti a Tvoření, se nemůže nikam ztratit.
Ztrácí se jen Strach.
Ten tváří v tvář Podstatě přestává jednoduše existovat. Chceme už jen vidět, cítit a naslouchat životu.
Nejde to často tak snadno a jednoduše. Máme v sobě příliš velké množství pochybností o své hodnotě, své síle, své kráse a hlavně své lásce. Ještě málokdo z nás umí nahlížet do svého srdce a to bohatství nejen uvidět, ale i se o něj podělit. Ale když si začneme pomáhat a povzbuzovat se navzájem, tak se nám to určitě začne dařit a Bubáci se stanou ve světě vyhynulým druhem. A možná , že stačí začít jen častějším úsměvem. Je to obrovský dar a dokáže pomoci druhému získat třeba větší důvěru v sebe. Uvěřit si, že dokážeme sami všechno po čem toužíme.
A nebo při "nejmenším" získat pocit, že na to nejsme sami. Že jsou kolem lidi, kteří mne vidí a stojím jim za dar úsměvu.
Tak vám jeden posílám, milí liďové,
Vaše Peterková
autor fotografie: Martin Pešek
