STOP! sečení srnčat
Jsme ,,skupina" jedinců, roztroušených nezávisle po celé republice, kterým není lhostejné utrpení zvířat vinou člověka, a to nejen v době senosečí.
Všichni máme rádi přírodu. Jak by ne, jsme s ní bytostně spjati. Vždycky jsem se ráda kochala slunečním světlem pronikajícím skrze listy stromů, barevnými západy slunce, trávou vlající ve větru a vůní lesní půdy.
Po bouřlivých letech svého života jsem se nadšeně usídlila mimo ruch velkoměst, mezi loukami a lesy. Jakmile se ocitneme mimo iluzorní realitu městského života, příroda na nás začne opět pracovat, očišťuje nás a vrací nás k sobě samým. S úžasem jsem znovu objevovala dokonalý systém přírody kolem nás, který my, lidé, svými nevědomými činy tak zásadně narušujeme. Příroda člověka vrací do harmonie a jednoty. Najednou jsem se na věci kolem sebe začala opět dívat jinak. A zděsila jsem se...
Jak je například možné, že zemědělci za mírné zimy ořou pole, když všechen hmyz v zemi spí a obrácením půdy zahyne, protože ve stádiu klidu nemá šanci se zahrabat hlouběji do země a je zahuben prvním mrazem. Jak je možné, že se louky vláčí bránami právě v březnu, kdy na svět přicházejí první zajíčkové a kdy mnoho ptáků hnízdících na zemi si právě chystá své důlky pro první snůšky?
A jak je možné, že se louky sečou právě koncem května a června, kdy srny do vysoké trávy kladou svá srnčí mláďátka? Cožpak jsme skutečně tak slepí a hluší, odpojení od přírody, od sebe samých, že takto hrubě narušujeme přírodní cykly? Pokud se člověku v dětství nedostává potřebných informací, zvykne si přijímat to, co se kolem něho děje jako normu. Jako něco přirozeného. Jako něco, co tak prostě je. Nad čím už nepřemýšlí.
Odjakživa jsem milovala měsíc květen, jako nejkrásnější měsíc v roce, jako měsíc, kdy jsem i já přišla na tento svět. Před několika lety jsem však zažila něco, co mnou natolik otřáslo, že se každého dalšího května tiše děsím. Na louku před naším domem přijel traktor a sekal vysokou trávu. Po nějaké době vidím, jak se na jedno místo slétají dravci. Šli jsme se tam s dětmi podívat a to, co jsme našli, naplnilo naše srdce velkou lítostí. Na čerstvě posečené trávě leželo malé srnčátko s přesekanými běhy. Jedno své useklé kopýtko svíralo v tlamičce. Bylo už mrtvé, draví ptáci mu jistě pomohli uspíšit jeho trýznivou smrt. Byl to strašný pohled. Vraceli jsme se domů s tíhou na srdci. Odpoledne přijel traktor, posekanou trávu sesbíral do senážních balíků a spolu s trávou zmizela i mrtvolka srnčete. Nevěděla jsem ale, že to horší teprve přijde. S padajícím soumrakem se na louku vrátila matka srna a s hlavou nízko u země hledala své malé. Nasávala do větrníku pachy, rozhlížela se, pískala a zoufale hledala. Byl to strašný pohled! Všichni jsme brečeli lítostí nad její bolestí a ten výjev mnou natolik otřásl, že jsem plakala až do pozdních nočních hodin. Nemohla jsem se té bolesti zbavit. Vnímala jsem mateřský pud té srny, i její strach a stres. Co bylo horší, srna byla na louce i ráno, přišla i následující večer a další ráno. Větřila, hledala, pískala a plakala. Srna se s nadějí vracela na louku celých pět dní. PĚT DNÍ! Celých pět zoufalých dní hledala svoje ztracené srnčí miminko! Byl to šílený týden. Nebyla jsem schopná se na nic jiného soustředit. Každá myšlenka na srnu a její ztracené srnče mě rozbrečela.
Nakonec jsem se rozhodla, že musím něco udělat. Začala jsem sbírat informace a zjistila jsem, že zemědělci jsou ze zákona povinni termíny sečení hlásit uživatelům honiteb, čili myslivcům a dále jsou povinni mít sečící stroje opatřené plašící technikou. Myslivcům zákon ukládá zvěř před sečením chránit a louky procházet. Realita je ovšem úplně jiná! Zjistila jsem, že většina zemědělců tuto povinnost zcela ignoruje a jelikož neexistuje kontrolní orgán, není nikdo, kdo by za nedodrženou povinnost ukládal příslušné sankce. Mezi myslivci byla situace podobná, mnohé spolky považovaly procházení luk za zbytečné a nefunkční a do luk nikdo nechodil. Přesto jsem mezi jednotlivými myslivci nalezla několik takových, kterým tato situace nebyla lhostejná, a kteří se snažili alespoň sami za sebe tento problém nějak řešit. Následující dva roky jsem díky ochotnému zemědělci v naší obci sama se svojí rodinou a pár přáteli suplovala aktivitu místních myslivců a v době sečení jsme do bezpečí vynesli mnoho srnčat (o způsobu vynášení srnčat více na našem webu). Následující rok - vyburcováni našimi snahami - do akce se konečně zapojili i místní myslivci a vše šlo mnohem rychleji. Kromě toho jsem se vrhla na studium biologie zvěře, ekologie a myslivosti. Vesmír mě propojil s dalšími lidmi, kteří byli pro pomoc srnčatům zapáleni, a tak vznikly naše webové stránky www.stopsecenisrncat.cz. S pomocí právníků jsme dali dohromady petici, na kterou se nám během 8 měsíců do dnešního dne sešlo přes 8.000 podpisů. Viděli jsme, že tento problém není lidem lhostejný.
...a jdeme ještě dál. Chystáme jednání s politiky, protože víme, že je třeba řešit problém, nikoliv odstraňovat následky v podobě nečinnosti zemědělců a myslivců. Je třeba šířit osvětu a informovat širokou veřejnost o tom, co se děje. Potřebujeme s pomocí veřejnosti přesvědčit politiky, že je nutné upravit dotační podmínky tak, aby zemědělci byli nuceni tuto povinnost skutečně dodržet, jinak budou na dotacích finančně kráceni. To se samozřejmě mnoha zemědělcům nelíbí. Je třeba zajistit, aby zemědělcům byly přiznány finanční úlevy na pořízení infrasenzorů na žací lišty, které srnče schované v trávě zaznamenají a žací lištu včas nadzvednout. Je třeba poskytnou mysliveckým spolkům dotace na drony s termovizí. Fotky posekaných srnčátek se pro nás staly smutným symbolem lidské lhostejnosti k okolnímu světu, honbě za ziskem a pohodlností něco změnit.
Věříme, že změna je možná... ta srnčí miminka nám za naše snahy a náš čas rozhodně stojí!
